Den co den probíhají na ulicích či za zdmi domácností na celém světě malá i velká dramata, jejichž oběťmi jsou ženy. Někdy se o násilí okolí dozví, často však zůstává ukryto pod hradbou mlčení, strachu, studu. Je na čase to změnit. 25. listopad, coby Mezinárodní den proti násilí na ženách, může být takovou příležitostí.

Kurz sebeobrany spojil palestinské a židovské ženy

„To není mužské „NE!“,“ vysvětluje rázně instruktorka skupince žen, které ji obklopují. „Řekněte to mužským hlasem, silněji: „NE!““. Ženy to zkoušejí ještě jednou, tentokrát důrazněji. „Ale kdy můžeme říct „ano“,“ ptá se později jedna z žen instruktorky. „To rozhodneš TY,“ dostává se jí bezprostřední odpovědi. Právě probíhá poslední lekce z šestitýdenního kursu sebeobrany pro ženy ve Wadi Joz ve východním Jeruzálémě. Všechny instruktorky jsou Židovky, všechny účastnice Palestinky z východního Jeruzaléma či přilehlých palestinských vesnic.

Je to poprvé, co je workshop, organizovaný nevládní organizací El Halev, určen cíleně palestinským ženám; pravděpodobně se však nebude jednat o kurz poslední. Na první pohled neobvyklý, ale v mnohém inspirující příklad  – izraelské instruktorky zprostředkovávají své zkušenosti palestinským sociálním pracovnicím ve východním Jeruzalémě. V místě, které bylo po šestidenní válce v roce 1967 obsazeno Izraelem, a to způsobem, jenž neuznává velká část mezinárodního společenství. Jak ale vysvětlují instruktorky, kurz měl naučit ženy čelit problémům, které jsou společné bez ohledu na národnost, politickou orientaci či náboženskou příslušnost.

Zobrazit statistiky Skrýt

V květnu letošního roku byla členským státům Rady Evropy otevřena k podpisu Úmluva o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí^1.). Stalo se tak v tureckém Istanbulu, což vybízí k otázce, jak je na tom právě Turecko s ochranou před domácím násilím. Více nám může prozradit obsáhlá zpráva nevládní organizace Human rights watch na toto téma. Analýza o padesátiosmi stranách je výstižně nazvána Milujě Tě, bije Tě: Rodinné násilí v Turecku a přístup k ochraně^2.) Zpráva je založena na popisu klíčových případů a rozhovorů jak s experty na danou problematiku, tak s ženskými oběťmi domácího násilí z Vanu, Istanbulu, Trabzonu, Ankary a dalších tureckých měst. Právní normy a justiční systém jsou tak – mnohdy nelichotivě – konfrontovány s konkrétními osudy, příběhy, lidmi.

Civilněprávní ochranu obětí domácího násilí (bez ohledu na pohlaví) přinesl do tureckého právního řádu zejména zákon č. 4320 o ochraně rodiny. Tento zákon, novelizovaný v roce 2007,  zakotvil pro oběti možnost vydání tzv. ochranných příkazů (protective orders), které se svou podstatou blíží i v českém právu již známým předběžným opatřením. Umožňují soudně nařídit mimo jiné povinnost vyklidit společně obývanou nemovitost, zdržet se styku s obětí a dětmi a navazování kontaktů s nimi. Jako značně problematický se jeví převládající výklad, který ochranu podle zákona přiznává pouze členům „rodiny“ ve smyslu tureckého občanského zákoníku. Zákon se tak nevztahuje na nesezdané páry, v Turecku často existující manželství uzavřená pouze podle církevního práva, nebo na rozvedené manžele. Velkým problémem je mnohdy necitlivý a neprofesionální přístup policistů, zejména v menších městech a na vesnicích. Přestože má být podle platného práva v Turecku v každém městě s 50 000 a více obyvateli zřízen alespoň jeden azylový dům, skutečnost je bohužel často jiná. Azylových zařízení je nedostatek a i ty existující často nesplňují základní hygienické či bezpečnostní standardy.

Bití žen a dětí v mezích zákona

aneb nad jedním soudním rozhodnutím ve Spojených arabských emirátech

„Nejvyšší soud Spojených arabských emirátů rozhodl, že muž může bít manželku i děti, pokud to na jejich těle nezanechá viditelné stopy,“ dočteme se v dalším z knižně vydaných deníků Michala Viewegha^1.). Spisovatel převzal krátkou zprávu, kterou nedlouho předtím zveřejnila česká mainstreamová média. Po bližším zkoumání zjistíme, že se rozsudku dočkalo značné medializace i na domácí půdě ve Spojených arabských emirátech (SAE). Zatímco pro našince může rozhodnutí znamenat jasný doklad o civilizační zaostalosti muslimů, podle některých znalců islámského práva naopak přispěje k řešení problematiky domácího násilí v muslimských rodinách. Paradoxní….?

Nejvyšší soud SAE vynesl kontroverzní rozsudek 5. října 2010. Potvrdil v něm rozhodnutí dvou soudů nižší instance, které uznaly vinným obžalovaného otce rodiny z překročení práva „trestat“ svou manželku a třiadvacetiletou dceru. Toto právo výslovně zakotvuje článek 53 trestního zákoníku SAE, když manželovi přiznává právo trestat manželku a nezletilé děti, pokud nepřekročí limity stanovené právem šarí‘a. Podle práva šarí‘a  je v případě tzv. neposlušnosti (vzpurnosti) manželky třeba postupovat následovně: nejprve slovně vysvětlit či napomenout, nepomůže-li to, odepřít sexuální styk, nezlepší-li se situace ani poté, lze mírně fyzicky potrestat. Islámské právní autority však ve výkladu tohoto ustanovení nejsou jednotné. Například Imām Shāfi`ee považuje fyzické trestání za nedoporučené, i když myslitelné. Dr. Mongia Šuhaj, profesorka islámských studií v Tunisu, zase upozorňuje: „Prorok Mohamed nikdy neuhodil žádnou ze svých žen nebo služebnic, ani žádné zvíře; my bychom měli následovat jeho učení a jeho příklad“^2.). Shoda mezi znalci panuje v tom, že se nikdy nesmí jednat o trestání „kruté“^3.). Taktéž článek 56 zákoníku o osobním statutu SAE zavazuje ženy „poslouchat“ své manžele.

Soud v Abú Dabí obžalovaného muže odsoudil ke spíše symbolické pokutě 500 dirhamů, trest odnětí svobody nebyl uložen^4.). Soud vzal za prokázané, že muž zpohlavkoval svou manželku tak, že jí poranil ret a zuby, a dále že zkopal a zbil svou dceru – lékařská zpráva potvrdila zranění pravé ruky a pravého kolene. Obžalovaný tím podle soudu zneužil svého práva „trestat“, garantovaného šarí‘ou, neboť si při svých útocích počínal krutě (zanechaly viditelné stopy na tělech) a v případě dcery i neoprávněně, neboť je již zletilá.

K tanci a poslechu

Komentátor Peter Rothberger zveřejnil svůj soukromý top ten písní o ženské rovnoprávnosti. Songy vybral k připomenutí jednadevadesátiletého výročí zavedení volebního práva žen v USA a současně s cílem upozornit na novou kampaň za ženská práva HERvoices (JEJÍhlasy). Mě osobně nejvíc potěšilo zařazení riot holek z Bikini kill. A jaké jsou vaše tipy na hudebně-aktivistické lahůdky, které by na takovém seznamu neměly chybět?

Bohdana Toušová Rytířová